O nás
Nic není dost velký cíl, aby ses nepokusil…
Mé vzpomínky na dětství jsou plné úžasného dědova irského setra Garyho, kterého jsem milovala, hladkosrstého jezevčíka Brita, kterého jsem se bála a tetina baseta Sama, který mě vždycky vítal tak vehementně, až mně porazil na zem. První pes u nás doma byla pudlice Týna, věrná kamarádka, která mě doprovázela všude, kam to jen trošku šlo.
To pravé kynologické šílenství u mě ale propuklo, když k nám přišly dvě šarpejí fenky – Šanynka a Bauťa. Začali jsme s nimi jezdit na výstavy a na letní mezinárodní výstavě v Brně v roce 1996 se to stalo - poprvé jsem uviděla irské vlkodavy. Celý den jsem se na ně chodila obdivně koukat, až jsem se odpoledne odhodlala zeptat, jestli bych si mohla jednoho z nich pohladit. Dodnes si pamatuji, jak jsem měla zatajený dech, když jsem opatrně pokládala ruku na tu obrovskou hlavu. Od té chvíle jsem to věděla – budu mít vlkodava!
Začalo dvouleté období, kdy jsem intenzivně přesvědčovala své rodiče, že jestli máme v bytě tři nebo čtyři psy už není žádný rozdíl, a zejména jsem apelovala na mého sportovně založeného otce, že vlastnictví takto velkého psa mně jistě přivede minimálně k běhání a jízdě na kole… Přihlásila jsem se do klubu WDK, začala jezdit na setkání, bonitace, dopisovat si s chovateli. Potom mně Míša, tehdy ještě Lovětínská, pozvala na návštěvu k sobě, kde mě její Adélka, Pindruška a Bedřiška srdečně přivítaly a já už se nemohla dočkat, až budu mít svoje vytoužené vlkodaví štěňátko konečně doma. Že bude z chovatelské stanice Norman, to jsem věděla už dlouho.
Dodnes nechápu, jak se mi podařilo mé rodiče „zpracovat“ a myslím, že kdyby věděli, co je čeká, bránili by se houževnatěji :-), ale na Vánoce 1998 jsem dostala ten nejúžasnější dárek na světě, tmavě žíhanou kuličku se zvědavýma očima, Belinku. Byla úžasná. Díky ní jsem poznala všechnu tu krásu vlkodavího světa a propadla mu se vším všudy.
Díky Bele a jejím potomkům z prvního vrhu mojí chovatelské stanice „Really Irish“, jsem poznala tři lidi, kteří měli velký vliv na směr mého chovu. Prvním byl můj dnes už manžel Petr, který se nechal vlkodavy okouzlit stejně jako já, druhou kamarádka Lenka, s níž jsme začaly cestovat na výstavy do zahraničí a jejíž fenka Mary se stala mámou druhého „Really Irish“ vrhu, a třetím byl pan Hradil, díky němuž jsme začali aktivněji spolupracovat se zahraničními chovateli a směli jsme pro něj importovat Vincenta z Anglie a Roxanu z Itálie, se kterými jsme pak sjezdili množství výstav po celé Evropě, a kteří se také stali rodiči našeho třetího vrhu.
Od roku 2002 jsme odchovali 5 vrhů, naše štěňátka našla majitele nejen v České republice, ale také v Anglii, Finsku, Kanadě, Maďarsku, Německu, Rakousku, Rusku, na Slovensku a ve Španělsku. Naše odchovy získaly šampionáty mnoha zemí, dokázaly se umístit na prestižních výstavách, na výstavě EIWC i na Crufts, někteří si vedou velmi dobře i na coursingových drahách.
Jsme na tyto úspěchy velmi pyšní, ale největší radost nám dělá, když vidíme, že si naše štěňátka užívají se svými majiteli prima život a jsou spolu šťastní.
Nic není dost velký cíl, aby ses nepokusil... A tak se pokoušíme. Snažíme se odchovávat štěňata s typickou vlkodaví povahu – vyrovnanou, mírnou a klidnou; s co nejlepšími předpoklady pro pevné zdraví; a samozřejmě se také snažíme odchovávat vlkodavy krásné, co nejvíce odpovídající požadavkům standardu.
Jsme malá chovatelská stanice, psi s námi žijí doma a bereme je s sebou na výlety i dovolené, což nám nedovoluje mít jich větší počet, ale o to více si užíváme přítomnosti těch, které máme. Štěňata odchováváme pouze pokud si chceme nechat pokračovatele pro náš budoucí chov, všechny naše vrhy jsou tedy velmi pečlivě promyšlené a s láskou odchované.
Pokud byste se k nám chtěli přijít podívat, popovídat si na vlkodaví téma, nebo se jen na něco zeptat, budeme rádi, když se ozvete.